Konečně tu máme dokončení zápisu z tábora 1. oddílu...  

Den devátý
Neděle byla zvláštní den. Hned ráno jsme se rozloučili s těmi, co už to s námi nemohli dál vydržet (jmenovitě Barbušák, Lenka a Markéta) a čekali na ty, kteří měli dorazit (Racek a Hašan).

Program byl volnější. Poté, co jsme se ráno rozloučili, posnídali jsme, se každý věnoval své vlastní zábavě. Hrály se kostky, Magic i Bang. Měli jsme od sousedů slíbené dřevo, protože nám v noci ztopili to naše, ale protože se s nimi domlouval Barbušák, nikdo přesně nevěděl, jak to má dopadnout.

Mlok se šel zeptat jednoho ze sousedů, který ho odkázal na jiného, atd., atd. Nakonec jsme se dozvěděli, že dřevo není. Tedy naštěstí – zatím není. Parta prý tady končí a dřevo přivezou autem, které má odvézt lodě. Prostě – až tady nastane frmol a všichni se budou stěhovat na druhou stranu řeky (tam byla silnice), máme si tam taky zajet, že nám dřevo předají.

Když jsme zpozorovali, že těchto sousedů (ono jich bylo opravdu k padesáti) začíná ubývat, sedl Mlok na loď a vypravil se na druhý břeh. Šéf jejich výpravy seděl v autě a právě se chystal odjíždět. Vysvětlil, že dříví je na předchozím tábořišti a že pro něj teprve jede. Nakonec ho opravdu přivezl a čekání stálo za to, protože to bylo spousta krásně naštípaných SUCHÝCH polen, která nám po topení dřevem, které nám vybral pan správce (při rozštípání na třísky 5x5 mm občas i hořelo) přišla opravdu velmi vhod.

Po obědě – porič – se Rákosníček s Ledňáčkem vydali do Varů naproti Rackovi a spol. a hlavně na nákup. Ostatní polehávali ve stínu a odháněli vosy. Když nákupčíci konečně dorazili zpátky (trvalo jim to déle, než jsme předpokládali), využili někteří z nás možnosti jet se projet na Huberťáku a vyzkoušet si trochu ostřejší vodu. Zkoušeli jsme i vyjíždět nahoru, ale celý Hubertus vyjeli jen Racek s Mlokem a tentýž s Dundeem – bylo tam jedno velmi nepříjemné místo. O něco později, o něco mokřejší a o hodně unavenější, jsme se vrátili do tábora a šli spát.

Den desátý (pondělí)
Ráno nás probudilo slunce. Sbalili jsme tábor, naházeli bagáž na lodě a vyrazili. Celá plavba byla poměrně zajímavá. Byly tam troje dlouhé peřeje s obtížností až WW 2, což se projevilo tím, že se tam jedna loď cvakla. Zjistili jsme, že se bagáž v peřejích opravdu nechytá dobře.

Nakonec jsme však dorazili na tábořiště do Vojkovic. Po ujasnění místa, kam můžeme dávat lodě (dvakrát jsme je přerovnávali) jsme na trávníku postavili stany (nepršelo!). Zaujalo nás vedle ležící fotbalové hřiště, na němž jsme se rozhodli vyzkoušet baseballku v praxi, ale kde bohužel trénovali nějací fotbalisti. Naštěstí celkem brzy skončili a tak jsme to mohli zkusit.

Hráli jsme až do večera, když padla rosa. Začalo to být zajímavé, protože jsme byli většinou bosi a tráva pak opravdu klouzala. Původně bylo naplánováno, že se tu den zdržíme, ale nakonec jsme se rozhodli jet druhý den dál.
Přispěli k tomu i naši sousedé, kteří v noci dělali takový rámus, že někteří nemohli spát. Ti se ráno rozhodli, že si procvičí pískání a šlo jim to dobře.

Den jedenáctý (úterý)
Sousedi nadávali, že je někdo budí. Odvětili jsme, že nás taky někdo v noci budil, nejspíš místní podivuhodnost. Sbalili jsme bagáž a vyrazili do Klášterce. Plavba nebyla příliš dlouhá, zpestřením byl jeden jez, který měl pod přepadem vzduchovou kapsu, kam se dokonce někteří vešli i celí (např. Hulk). U tohoto jezu jsme se zdrželi asi hodinu.

V Klášterci mají pěkný kemp, nejvíc jsme ocenili místní kolejda, díky kterým jsme se nemuseli s loděmi tahat, ale krásně jsme si je odvezli na místo. Když si pak večer Medvěd zkoušel házečku na suchu, šel kolem jeden pán a začal nás skoro seřvávat, co to tu děláme. Nejdřív jsme se divili, ale pak se vysvětlilo, že je majitelem zdejšího kempu a trenérem a že tady má nějaké sportovce, a považoval Medvěda za někoho ze svých.

Buď je velmi povídavým člověkem, nebo měl upito, ale mezi pár moudrými radami (jako že pádlo se o vodu nezlomí) nás na zítřek pozval do Kadaně, kde mají loděnici, abychom si vyzkoušeli jízdu na rychlostních kajacích. Domluvili jsme se s ním, že nás tam odveze, a že máme být ve čtyři hodiny připravení.

Den dvanáctý (středa)
Druhý den byla v plánu návštěva aquaparku v Klášterci.

Brzy ráno se vytratila skupina nákupčích (Mlok, Rákosníček, Medvěd) do obchodu, protože jsme neměli už téměř nic k jídlu. Zjistili, že obchod je až na druhém konci města. Nákupu nakonec byly dva nákupní vozíky, a to se do jednoho loďáku nemohlo ani při nejlepší vůli vejít. Vozík jim v obchodě nepůjčili, naštěstí ale sehnali taxikáře, který celou skupinu i s nákladem za velmi mírný obnos dopravil zpátky.

V táboře ještě všichni spali, přestože bylo už po osmé hodině, a byli tedy nemilosrdně vzbuzeni, abychom něco stihli.
Stejně jsme vyráželi asi v jedenáct. Aquapark byl ještě kousek za obchodem, takže když jsme k němu došli, bylo nám už docela vedro, protože jsme spěchali. Ale na bráně bylo napsáno: „Z důvodu špatného počasí dnes zavřeno.“ Smutně jsme se po sobě dívali. Přeci jsme nešli až sem úplně zbytečně! Když už jsme se začali smiřovat se situací, přišel zevnitř jeden pán a povídal: „Přinesli jste mi s sebou pěkný počasí, tak já vás dovnitř pustím!“

Oddechli jsme si úlevou a za chvíli už jsme byli ve vodě. Byla docela studená, tak jsme koupání střídali s frisbee na trávníku. Zanedlouho jsme získali i kartu na tobogán, z čehož měli všichni radost. Zdejší tobogán je prý nejdelší v republice – měří přes 100 metrů. Každý si několikrát sjel a užívali jsme si báječné pohody.

Nakonec jsme už museli jít, abychom stihli slíbené kajaky. Skupina kuchařů (Rákosníček, Hašan, Mlok, Rys) vyrazila asi půl hodiny před ostatními, abychom mohli potom co nejrychleji odjet. Na tábořišti jsme byli asi ve tři, o půl čtvrté se podával oběd (lančmít).

Pomalejší jedlíci dojídali i půl hodiny, ale pan trenér se nikde neukazoval. V kiosku nám řekli, že nic nevědí, ale že už je asi pryč. Ve tři čtvrtě na pět jsme definitivně ztratili naději a věnovali se náhradnímu programu – hrám.

Den třináctý (čtvrtek)
Když jsme pak druhý den ráno pana správce našli, povídal, že jsme si to špatně vyložili, že ve čtyři začínal trénink a že odjížděli už dřív. No nevím. Byli jsme v kempu od třech a do Kadaně je to kousek, asi 20 km, tam se přece nejede hodinu. No nedalo se nic dělat. Byl alespoň ochotný, otevřel nám bránu a půjčil kolejda, takže jez vedle kempu jsme nemuseli namáhavě přenášet, ale svezli jsme si lodě a snesli bagáž rovnou pod něj. Čekala nás náročná pětadvacetikilometrová etapa, z níž mělo být 20 km voleje (přehrady).

Tu první (Kadaňský stupeň) jsme překonali celkem rychle. Přenášení její 7 m vysoké hráze nám dalo chvíli zabrat, ale nebylo to nic hrozného. Po svačince na hrázi jsme vyrazili dál. Chvíli ještě řeka tekla, ale pak si to rozmyslela – začalo vzdutí VD Nechranice, 15 km dlouhé volejové nudle. Už jsme měli kus řeky za sebou, ale říkali jsme si, že to nějak zvládneme. Hulk se dokonce rozhodl, že než jet s Rackem, zkusí radši singl (bylo nás už jen patnáct a život bez háčka si do té doby užíval Mlok). Nutno říct, že se statečně držel a vrátil se zpátky až když začal zaostávat natolik, že jsme na něj museli pořád čekat. Uvidíme za dva roky :-)

Přeplout přehradu nakonec nebylo až tak zlé. Kempař těsně u hráze nás dokonce poslal k sousedům, že to tam mají levnější. Byla tam tvrdá kamenitá zem, ale po celém náročném dni nám to ani nevadilo. Jen jsme snědli večeři – krupicovou kaši – a šli spát. Ti, kteří se ještě večer šli podívat na hráz, se vrátili s menším šokem a hrůzou v očích. Pod hrází vedla k řece cesta, a to pěkná, asfaltová – jenže tři čtvrtě kilometru dlouhá. Nést loď tři čtvrtě kilometru je dost na každého.

Den čtrnáctý (pátek)
Ráno jsme tedy po sbalení všech věcí vyrazili odbýt si dlouhou a náročnou cestu. Naštěstí jsme šli jen dvakrát – jednou s bagáží a jednou s loděmi, takže jsme asi v jedenáct už mohli vyrážet dál.

Řeka si tam plyne až skoro líným tempem, jen občas zrychlí do krátké peřejky. Jedinou zajímavostí po cestě tak byl přepad VD Nechranice – betonové koryto srovnatelné s Metují, jen vyšší.

Když jsme dopluli až k Žatci, zastavil nás jez. Byli tam nějací místní koupači, kteří nám poradili, ať zůstaneme tady. V Žatci kemp není, kousek odsud je studánka s pitnou vodou, obchoďák i železniční stanice (odsud jsme měli jet domů vlakem). Prostě co víc si přát. Nakonec jsme na jejich radu dali a zůstali na místě.

Večer se schylovalo k dešti, a tak si Rákosníček, Rocky a Racek, kterým se nechtělo spát ve stanu, rozhodli postavit si z lodí a celt přístřešek. Nevím, jestli by jim ho schválil statik, – tři lodě na sobě už nemají tu stabilitu, která se rozumným jeví jako bezpečná – ale spali pod ním. V noci se strhl liják jako v Tršnici, ale do stanů nám nepršelo. Nicméně do přístřešku z celt, které už něco zažily a byly samá díra, ano. Jediný Racek, na kterého nepršelo, se mohl smát, ale jen do chvíle, než zjistil, že leží v prohlubni, a že má pod sebou kaluž dosahující výšky několika centimetrů. Hodil si pod sebe podlážky z Ďasa, ale o moc lepší to nebylo.

Den patnáctý (sobota)
Sobotu jsme strávili sušením věcí, hraním her, koupáním nad jezem a skákáním do vody. Kluci večer tvrdili, že budou pod přístřeškem hrát Magic (čti medžiky) až do rána, ale vzdali to někdy po půlnoci. Během soboty jsme ještě zjistili, že Mexičan s Rudolfem, kteří nám měli odvézt lodě, nebudou moct přijet, ale vše již bylo zařízené s Kublajem, který nás opět zachránil a kterému tímto děkujeme.

Den šestnáctý (neděle)
V neděli ráno jsme tedy naposledy sbalili stany a bagáž, vzali si příruční batůžek do vlaku, zamávali těm, kteří byli vybráni, aby pomohli naložit a vyložit lodě a jeli auty, a odešli na vlak.

Naštěstí jsme už předem zjistili, že avizované nádraží vzdálené jen kousek je jen stanice Žatec – západ, z které bychom se domů nedostali a ze které ani nejel slušný spoj na hlavní žatecké nádraží. Museli jsme tedy pěšky přes půl města.
Na nádraží v Novém Městě nás přivítal Barbušák, Mlok hlídající bagáž a Racek, který jel z Hradce autem.

Rozebrali jsme si svoje věci, udělali poslední nástup, zařvali si AHOJ! a rozešli a rozešli se domů.

(zapsal Mlok)