Nemusely čekat dlouho – sotva jsme dorazily, mohly jsme se projet. Říká se, že svět je nejhezčí z koňského hřbetu. Nevím, na můj vkus byl trochu moc hluboko.

 Vedení posádky na koních.

Vážka jako pravá žokejka.

Posádka Medůzek na ranči.

Kromě několika koní byla na ranči ubytována ještě koza s kůzlaty a roční jalovice.

Když jsme se projely a vybalily si věci, začaly jsme se seznamovat s drsnou realitou divokého západu. Tam totiž nepřežijete ani pět minut, pokud neumíte zatloukat hřebíky, řezat a štípat dříví. A protože žabičky musí být ve všem naprosto dokonalé, rozhodly se osvojit si tyto dovednosti.

Peggy a jedno z dvojčat Kálalovic rodu.

Pampeliška maskovaná šátkem na hlavě zápasí s kládou.

Celkem nám to šlo. Nikdo neutrpěl žádné zranění, dokonce se nikdo ani nepokoušel řezat dříví pilkou na železo. Když jsme se ve všem zdokonalily do té míry, že už jsme nemohly být dokonalejší, odebraly jsme se na blízkou louku, kde jsme si zahrály fotbal.

Ze začátku to vypadalo slibně. Naše družstvo dalo gól, ale to byl také první a poslední v celé hře. Když se fotbal začínal podobat rugby, radši jsme sebraly žabičky a vydaly se na procházku po okolí.

Při návratu.

Během ní jsme si zahrály na schovávanou, a pak jsme se vrátily zpátky na ranč. Chvíli jsme ještě hrály hry, ale brzy se nám začala klížit víčka. Lati ještě přečetla kapitolu z Broučků a po nich jsme šli spát, a spali a spali a dobře se nám to spalo.
    V sobotu byl k snídani makový závin. Po snídani musela Sasanka odejít, protože hrála v kostele na varhany, a my ostatní, já, Lati, Štěně, Fenka, Kotě, Vážka, Peggy a Pampeliška, jsme se vydaly na výlet na Sendraž. Už na konci Slavoňova žabičky našly knížku (Bylo nás pět), a tak jsme ji vzaly s sebou. Nejdříve jsme zamířily na Bydlo, na farmu, kde chovají různá nepříliš typická zvířata, například pštrosy. Favoritem
se stal krocan a kozy. Když jsme všechna zvířata nakrmily až k prasknutí, pokračovaly jsme dál. Žabičky dostaly první úkol, a sice sesbírat co nejvíc odpadků, které cestou uvidí.
Na oběd jsme se zastavily asi kilometr pod Sendraží. Bylo tu dokonce ohniště, což jsme uvítaly – plánovaly jsme totiž, že si upečeme buřty. Oběd proběhl bez komplikací, načež následoval krkolomný výstup na Sendraž. Pak jsme pokračovaly zpět do Slavoňova. Když jsme dorazily, zjistilo se, že většina žabiček má mokré boty, takže jsme nemohly hrát hry venku. Musely jsme tudíž zůstat vevnitř a hrát hry tam. K večeru, když se vrátila Sasanka, a když žabičkám uschly boty, jsme vyrazily do lesa za Slavoňovem, kde jsme si zahrály Švýcary. Nevím, jak žabičkám, mně se to líbilo, ačkoliv jsme soustavně prohrávaly. Všichni ale uvítaly návrat na ranč, kde nás čekala večeře (špagety s kejdou, zase).

Nechybělo ani hudební vzdělávání.

Po večeři měla program Sasanka. Hrály jsme schovku vleže, což byla po Švýcarech příjemná změna. Pak jsme si povídaly o místě, které máme nejradši, a o nejlepším kamarádovi. Potom jsme zazpívaly večerku a já jsem ještě přečetla úryvek z knihy Bylo nás pět (z té, kterou jsme našly na výletě). No, a nakonec jsme usnuly hlubokým spánkem plným krásných snů.    
V neděli byla k snídani krupicová kaše. Sasanka dnes hrála na mši na varhany, a my jsme ji hned po snídani doprovodily. Po návratu z kostela jsme se směly ještě jednou projet na koních. Zatímco se žabičky vozily, já a Lati jsme vařily oběd – gulášovou polévku. Po obědě jsme uklidily nepořádek, který jsme nadělaly (bylo toho víc než
dost), a pak už jsme vyrazily na autobus, který nás zavezl do našich domovů.

Autor: Nancy