V pátek 4.května se jedna z družinek - Mufloni vydala na výpravu do Jizerek. Po dlouhé a únavné cestě jsme vystoupili v obci Hejnice ve Frýdlantském výběžku pod vrcholky nejvyšších jizerských vrchů.

Příjezd do Hejnic

   Došli jsme do kempu, postavili stany, připravili ohniště a hurá na večeři. Jenže nás čekalo nepříjemné překvapení, zapomněl jsem totiž doma chleba. A tak se naše výprava ve 21:30 vydala do města vysockovat pečivo nebo alespoň hladkou mouku na hady. To se nakonec povedlo, a tak jsme si k páteční večeři dali čerstvě upečené hady. Potom jsme celí znavení zalezli do stanů a plni očekávání usnuli.

   V sobotu jsme se probudili okolo půl deváté, část výpravy šla na nákup do Měděnky a část zatím připravila dřevo na večer. Nasnídali jsme se a vyrazili na výlet na nejvyšší horu Jizerek na Smrk. Prní tři kilometry našeho výletu vedli vesnicemi. Poté jsme konečně vstoupili do lesa, kde nás upoutala neobvyklá příroda - velké žulové skály, strmé kopce, listnaté lesy a vodopády potoka.

  Neobvyklé upozornění

Kluci využili místo hezké cesty skalnaté koryto potoka

   Po namáhavém výstupu jsme konečně dorazili pod Smrk na cestu nazývanou nebeský žebřík. Po dalším dvoukilometrovém prudkém stoupání jsme konečně stanuli na vrcholku. Vyfotili jsme se, prohlédli si panorama Jizerských hor a části Krkonoš z nedaleké vyhlídky a v útulně jsme se nasvačili.

Namáhavý a dlouhý výstup na vrchol po nebeském žebříku

Vrcholové foto

Panorama Jizerských hor

   Potom jsme nasadili batůžky na záda a vydali se na cestu zpět do kempu. Cesta byla dlouhá asi 20km a byla opravdu velmi náročná, a tak jsme večer odpočívali a šli brzo spát.

   V neděli jsme opět nakoupili, nasnídali se a celé dopoledne jsme se s kartami zotavovali z  minulého dne. Odpoledne jsme vyrazili vlakem na výlet do Frýdlantu, kde nás čekala prohlídka místního hradu a zámku. Prohlídka byla pěkná a dlouhá (více jak dvě hodiny). Naštěstí jsme chytli partu šprýmařů, a tak jsme se celou dobu skvěle bavili. 

Výprava před vstupem do hradu

Tak takhle vypadá frýdlantský hrad v celé své kráse

   Poté jsme se nasvačili a protože bylo již pozdě, došli jsme na vlakové nádraží a vydali se na cestu do kempu. Měli jsme štěstí, a tak jsme se vůbec poprvé mohli svést novou Regionovou, jejíž automatické záchody stojí za návštěvu.

Regionova

   Večer jsme si uvařili polívku a gulášek (samozřejmě na ohni, který se nám pokaždé - i za deště - podařilo rozdělat bez papíru). Pořádně jsme si pošmákli, zahráli si karty a šli opět na kutě.

Naše kuchařské umění bylo až nečekaně dobré

Hoř plamínku hoř, vodu nám uvař (lepší rým mě právě nenapadl :-)

   V pondělí po tradičním nákupu a snídani jsme se vydali na poslední kratší výlet do tajů jizerskohorské přírody. Nejdříve jsme dlouho stoupali podél Velkého štolpišského potoka k jeho největšímu vodopádu. Po cestě jsme obdivovali bukovojavorové lesy, žulové skalnaté útvary i krásu vody, padající přes balvany. Bylo to takové nové neokoukané prostředí, prostě styl přírody, který jsem zatím nikde jinde neviděl. A stálo to za to. Posuďte sami :

Prostě nádhera

Vodopád Velkého štolpichu

   Zpátky jsme se vraceli po vrcholcích hor přes skalnaté masívy. Na jeden z nich, nazývaný Ořešník,  bylo možné vylézt a prohlédnout si celý kraj od Frýdlantu na jedné straně až po Smrk na straně druhé. Musím se přiznat, že vylézt nahoru nebylo vůbec jednoduché. V půli cesty jsem dokonce přemýšlel i o tom, jestli se nemám vrátit :-) Nahoře strašně foukal vítr, a tak jsme se rozhlédli, vyfotili a rychle slezli zpět dolů.

Při výstupu na Ořešník se mnohým rozklepali kolena

Rychle nás vyfoť nebo nás vítr odnese pryč (v pozadí Hejnice)

Při výstupu na Ořešník jdete jen po úzké skále a na obě strany je hluboká propast

   V půli cesty zpět do kempu začalo pršet, a tak jsme se schovali pod vzrostlými buky. Poté trochu přestalo. Do kempu jsme dorazili relativně suchý. Večer pršelo, ale jídlo na ohni jsme si stejně dokázali připravit. Spálili jsme všechno dřevo, které nám zůstalo a šli jsme spát.

   V noci foukal hrozný vítr, který s oběma stany házel ze strany na stranu. Potom začala obrovská průtrž mračen. Voda se dostala do jednoho ze stanů a následovně do spacáků Vaška a Pepy, a tak vstali o půl čtvrté, udělali si čaj a hráli karty až do devíti hodin, kdy vstal i zbytek výpravy. Nasnídali jsme se a začali jsme za deště balit všechny věci. Poté jsme si dali čínskou polívku a vyrazili na vlakové nádraží, odkud jsme jeli domů. Po cestě jsme se stavili ještě v hejnickém poutním kostele, kde jsme se zamysleli nad tím, jak se nám výprava povedla, co se povedlo či nepovedlo nám samotným a poté už hurá na vlak. Ve vlacích většina z nás usnula (ostatně jako vždy). Dorazili jsme do Starkoče, kde nám ujel vlak, a tak pro nás přijela autem Radka a Lída H. Tím naše slavná výprava skončila.

Poutní kostel v Hejnicích

   Jizerské hory mě velmi mile překvapili. Moc se mi líbila místní příroda i celkové prostředí "zapadlého" venkova. Za celou dobu jsme narazili pouze na jediného nepříjemného člověka, a tak bych Vám všem, kteří jste v Jizerkách ještě nikdy nebyli, chtěl návštěvu tohoto kouzelného místa rád doporučit. Abych nezapomněl, měl jsem i výborný pocit z účastníků akce, myslím, že na nás skutečně bylo vidět, že jsme skauti. Díky za to!!!